Bára
Ví se, že způsob, jakým s dětmi mluvíme, tvoří zaklad jejich sebevědomí a vztahu k životu obecně. Mám takové heslo, kterému plně věřím a snažila jsem se (a stále snažím) se jím i ve výchově svých tří již větších dětí řídit. A to, že slovo a přístup, který dětem dáváme dnes, formuji svět, ve kterém budou žít zítra. Každé slovo nebo nedocenění mohou dětem ublížit. Zároveň ze všech dětí mohou vyrůst velké osobnosti, stačí k tomu pochopení a podpora jim blízkých lidí.
Vystudovala jsem vysokou školu v Praze se zaměřením na agrolesnictví a několik měsíců pobývala v Peru na rozvojovém projektu věnujícímu se udržitelnému zemědělství. Tady jsem upevnila svou lásku a vztah k přírodě, zvířatům i lidem. Věřím, že přírodní prostředí je hodno našeho respektu i ochrany, protože tvoří základ naší budoucnosti.
Krom pobytu v Peru jsem také několik měsíců studovala na univerzitě ve Wageningenu (Nizozemsko) a absolvovala kurz „Psychologie pro každý den“ na FF UK v Praze.
Po studiu jsem byla nějaký čas na mateřské a rodičovské dovolené, poté se vrátila zpět na naši fakultu. Po třinácti letech převážně kancelářské činnosti jsem zatoužila mít možnost dělat práci pro mě ještě smysluplnější a udělala si kurz pracovníka v sociálních službách s praxí v hospici. Pobyt mezi staršími lidmi s možností je podporovat a pomáhat mě hodně naplňoval. Se synem jsem poté nastoupila jako učitelka do soukromé školičky, protože jsem tušila, že pobyt mezi dětmi pro něj i pro mě bude obohacující.
Práce s dětmi (ani se mi to tak nechce nazývat, jen nemám to správné slovo – možná mi sedí lépe „pomoc v rozvoji dětí“) mě moc bavila a sedla mi. Člověk se toho od dětí i hodně naučí. Hlavně když se mu pak podaří pomoci nějakému malému človíčkovi zdolat jeho drobné životní překážky (třeba obout si sám bačkůrky nebo udělat krok do neznáma a zapojit se do hry nebo povídání si), je to fajn pocit. A poněvadž původní školička musela z důvodu kompletní rekonstrukce domu skončit, rozhodla jsem se pokračovat sama a jinde.